JE PODZIMNÍ NOC...

Je podzimní noc mlčící

a světlo luny zářící

se rozprostírá ulicí.

Řad domů s loubím pojal sen...

Jas luny sněží do oken

i kostel jako posněžen.

Na náměstíčku zapadlém

sní opuštěný světec něm

ve rouše bílém, třpytivém.

Ni zvuku není slyšet znít –

kol vládne bílý, přísný klid,

v němž zdá se všechno mrtvo být.

Jen občas zazní kroky sem:

– muž s dívkou v šeptu milostném –

pak opět ticho kolkolem.