Je povídkou prý život celý.

Je povídkou prý život celý,

Tvůj pouze několik byl vět,

juž konce dospěl let Tvůj skvělý,

leč kdo Tě znal, je rozechvět;

tak něžná, pomněnka jak svěží,

tak krásná jako rosy skvost...

vším, co v mé duši písní leží,

rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Spí v rakvi prý – o jaké klamy -

vždyť u mne stojí napořád,

tu uklání se nad hračkami,

tu ptá se: „Tati, máš mě rád?“

Tu zpívá popěvky své svěží,

a káže pannám různou ctnosť...

vsím, co v mé duši písní leží,

rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Hle, beránka si pěkně vede,

jak pospíchá s ním! Kam pak as?

tam stranou na koberce šedé:

„Tak, kudrnáči, zde se pas!

A k šíji váže zvonek spěží,

by mazlík ozdůbek měl dosť...

Vším, co v mé duši písní leží,

rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Teď za ruku mě ručkou chytá:

„Už nečti dnes, a župan shoď,

viz, v parku zlatý motýl lítá,

chci za ním, pojď, mě vyprovoď“...

A napřed v šatečkách se sněží,

a rtík je samá hovornosť...

Vším, co v mé duši písní leží,

rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Jsme v parku, kde si děti hrají,

hned s nimi v misky hněte prsť,

hned mříží rybkám vody v kraji

jde vrhnout bílých drobtů hrsť:

hned vrabčík, který peří ježí,

jí divem, zdáť se, jak by rost’...

Vším, co v mé duši písní leží,

rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Hle, matka, končíc doma práci,

jas na tváři, též k nám jde juž,

tu zří-li, což jsou rybky, ptáci,

co květ, co motýl, hračky, druž?

jak na křídlech jí v ústret běží

a květnou dává letorosť...

Vším, co v mé duši písní leží,

rád vznesl bych Tě u věčnosť.

Tak žiju stále v duchu u ní,

a v duchu u mne ona zas,

a mním, když zora v síň mi sluní,

že Lidka zvedla hedbáv řas,

však k hřbitovní-li zírám věži,

tu slz a lkání nejsem prost...

Vším, co v mé duši písní leží,

rád vznesl bych Tě u věčnosť.