JE PROSTOR BEZ MEZÍ.

Je prostor bez mezí, je nedozírný,

v něm provádějí let svůj věčný, vírný

hvězd miliony kolem sluncí svojích,

a slunce ta jdou ve vířivých rojích

kol jiných sluncí – nelze domysliti.

A zrnko písku se tam kdesi řítí –

to Země naše. Má svůj okruh malý,

jak Věčna zákony jí přikázaly

a tvory nese, okamžiků děti,

pomysly, jichž lze sotva uviděti.

Ty celý průběh žití na ní žijí,

rodí se, rostou, milují se, bijí

a zanikají. Vedou záznamy si,

jež nazývají svými dějepisy,

i vědy mají, pestrých uměn šperky,

i věčnou slávu. Vteřin efemerky.

I hloubají a hledají – zvlášť láká

jich duše výlet kamsi nad oblaka,

kde boha tuší, jenž prý vše to řídí,

prý zajímá se o osudy lidí,

prý nesmrtnou je duší obdařuje,

prý ten prach země trestá, odměňuje –

a proto touži nálevníček lidský

mít k němu vztah a žít s ním harmonicky.

Leč hledal marně. Za to církve daly

mu surogátek málo dokonalý,

jenž řemeslem se vydatným stal – pro ně,

a žije živnostenském po zákoně.

Však vyšším mozkům nijak nedostačí.

Ty hledají a za problémy kráčí,

vztah ku pomyslu boha chtějí míti

a takto ve věčnosti zakotviti.

Ty efemerky vteřin, na té zemi,

jež zrnko písku mezi světy všemi,

prostorem bezmezným a nedozírným

s hvězd milionů kolotáním vírným

se sluncí valných vířivými roji

mžiknutí nese existence svojí.