JE PRVÝ DEN JARA

Je prvý den jara a vzduchem to vře,

svět hřeje se na výsluní,

Teď raněná země se otevře,

květ vydá první vůni.

Leč jakoby zástupů šlépěje

zalehly květy a trávu,

i pramen, jenž dosud nepěje,

i hnízdo a ptačí hlavu.

A jara pro lidi nevidět

a pro aranžérů vinu,

pro umělý papírový květ

a pupence z dragantinu.

Ne, jasu nezřít a fial dech

nedýchá z horečné země,

a vítr nebouří na ladech,

šum jedlí nekvílí temně.

Je na místě jasu tu umělý

snad odeur uměníčka,

jejž na smrt uštvaly účely –

a bezradná zbyla z něj hříčka.

Vždyť aby byl těšen svět, chce být štván,

lásce se těžce tak učí,

chce pošklebky být potřásán

a negací a žlučí.

Potkáváš tlupy sebevědomých

snobů a pitomečků,

cynická gesta, zestárlý smích

a duchaplnictví křečků.

Dvacetiletí dědkové

kol kadí svou bohorovností,

a rafinovaní zmetkové

tě učí naivnosti.

Ne, není už jara, je zdání jar,

je vymudrované mládí,

moudřejší dědků, má chlubilů dar

a studenou mrštnost hadí.