JE SEČTEN DNŮ MÝCH ŘAD...

JE sečten dnů mých řad

a čas je odsud jít;

v mé chalupi je chlad,

v mých polích cizí lid.

Již chodím jako v snách,

já neznám už svou zem;

z mé ženy už je prach

a já tu ještě jsem.

Můj syn šel za ní tam,

vše prázdno v domě tom,

já zůstal v světě sám

jak opuštěný strom.

A tam, kde ona spí,

mi vykopejte hrob,

však hloub’ než někdy jí,

hloub’ o několik stop.

Ať po letech spím tich,

když hrobník přijde naň,

ať nikdy kostí mých

se netkne cizí dlaň.

Ten v statku kdos je dál

už nebude chtít znát

a nikdo nesvázal

by pak je v bílý šat.