Je setby čas.

Je setby čas, je setby čas,

tam kolem nás to šumí jarně

a kde kdo tesklil, doufá zas

a těší se, že nesel marně

a z práce po všem naříkání

že zkvete Boží požehnání.

Ó duše, zříš, Ó duše, zříš

tu roli krasší, roli Boží,

kde pravdy, dobra, spásy říš

má rozkvetnouti v světa hloží

a pro niž druhdy v svatém boji

tak mnoho snesli předci tvoji?

Již staletí, již staletí

rozsevač Kristus světem kráčí,

chtě v žal tu radost zaseti

a niče hříchu símě dračí.

Ať zima, ať se jaro vrací,

On volá k věrným: K setbě, k práci!

Kde život pln je blaha vnad,

kde bída trápí chatrč chudou,

kde stářím omšen již dnův sad,

kde srdce dítek kyprou půdou,

i tam, kde role spustošena,

kéž ctnostmi se to rozzelená!

Čas setby je, čas setby je

po kruté na Sionu zimě!

Nuž, dřív než hrob nás přikryje,

v tu časnost věčné sejme símě.

Byť bouře žeň snad spustošily,

jen Pán když řekne: Věrni byli.