JE ŠKODA MILOSTÍ

Je oheň založen. Už na milosti nedám,

jež hladové mne chtěly přivítat.

Červený kohout nad střechami chaty

za chvíli začne kokrhat.

Co rozkvetlo tu – rudým zkvetlo květem

pod chladem smutným podnebí,

hle, duše má, už toho květu bylo

nám tolik potřebí!

O, příliš mámily svou bělí lilie,

však ruce zhrubělé jich měly nejvíce.

Života záhon nejvíc zpustošili

ctní svatí, světice.

Pod střechou společnou teď ještě s nimi žíti?

– Je oheň založen. Žhář kráčím v dálavy.

Je škoda milostí. Zde moh’ jen účinkovat

lesk nebes krvavý.