Je smutná krajina...

Je smutná krajina a tichá jako dech

polité země slzou, příliš vzdálené

přinášel vítr žhavé vůně v záchvatech

bolestné rozkoše a hledal ztracené –

květy ztracené.

A jednou v podvečer na pole soumračná,

na modré pahorky, v cest křivky změněné

napadla s křídel větru záře zázračná,

věčného srdce plamen: rudé vrácené,

květy vrácené.