JE SMUTNÉ DOPOLEDNE...

Je smutné dopoledne; den bez slunce a tmavý.

Je jedenáctého. To datum, bože, praví

mi řečí vzpomínek: „Je měsíc tomu celý,

co duši poprvé jejími pod pocely

bys málem vydechl.“ Ó ano, měsíc lásky

tak krásné, že bych znovu zaň život dal do sázky,

Tvých měsíc úsměvů! Ty dny Tvé přítomnosti!

Ten měsíc něhy Tvé! Ó nikdy, nikdy „dosti“

mně nebude lze říci tvým nyvým políbením,

těm sladkým dotekům, těm žhavým zanícením.

Tak dlouho mít tě rád a nikdy neosmělit

se doufat v lásku Tvou. Pak, jednou nocí, vtělit

sen v skutečnost, čím práh’ jsem, mít náhle vyplněno!

To v šílenství mé srdce uvrhlo, ó ženo!

Ó milenko! ó sestro! ó má přítelkyně!

(Neb vše, čím žena mohla promluvit kdy ve mně,

tvým jménem svedeno je v blahou resonanci.)

Jak říci štěstí své? Distichem nebo stancí?

Mám alexandrin vzít či blankvers? trochej pouhý?

Daktyl, řeč rozkoše? Jamb k vyjádření touhy?

Kdo ví? Však nejlepším mně zdá se rytmem býti

ten, kterým srdce naše bijí, žijí, cítí,

když v žáru lásky k sobě jsme se přiblížili...

Teď s bohem. Ale ne. Mně dopřej ještě chvíli,

bych s horoucností, něhou, vášnivě a prudce

ty královské moh’ zlíbat drobné drahé ruce,

jež nejdražším jsou pro mne šperkem v celém světě.