JE SRDCE LIDSKÉ HARFA AIOLOVA... (II.)

To hymnus byl by slavný, gigantický,

ty tóny kdyby v jednu bouř se slily

a přívalem svým vesmír zatopily;

v nich duše byla by a život lidský.

Jen jednou kdyby zahřměly, pak vždycky

dech ve vzduchu by utkvěl těžké síly,

jak chmurné prokletí by stále žily,

jak mrak, jak strašný výsměch démonický.

Vždyť v nich by souzvuk byl všech bolestí,

všech zoufání, všech temných proklínání – –

Zda dovedl by člověk unésti

to děsné vědomí, že tolik jest

mu dáno temna, hrůzy, zhasínání

jak věčné jařmo v dráhy jeho cest?