Je staré místo v rodné krajině,

Je staré místo v rodné krajině,

kde v šíru na rovinách houstne hvozd.

Několik bylo nás, kdo vešli v jeho stín

zpod jitřních, bílých oblaků.

Sloupy stromové tam obstupují

sošku letní, slabě tepe zdroj

v černé studánce, z ní tence vyvírá.

Panna stále, stále hledící

v zelené hloubky, vážně šumivé,

mu dává divuplnou moc.

V hrůze života zde duše prosté

najdou tišinu, kde mírná tvář

milostné mlčení kol rozlévá,

to tlumí ptáků hlas i přísvity,

jež prožehují zelenavý šer.

Ne planá pověst; to je místo,

jež mlčky někdy vzbudí v srdci div.

Pápeří hebké dětských modřínů

a před ním hebký, hebký vlas,

skvoucí v slunci. Jasná paseka,

hudba třpytů, bzukotu a šumu,

vlnění mlází, zářný třepot květů,

zpívá slastnou píseň tobě,

ji rozzpívala svěží krása tvá.

Opojné mládí, v kterém blouznílek

zmírá vytrženým úžasem

hledě na věčno, jež kol a kol

rozkvetlo úchvatnými jevy přírody

a vážně, nemluvně i sladce zírá naň

z azurové zraků propasti.

To byla ona chvíle: modrá zář

i náhodné a mlčenlivé,

mírné hnutí vlasu zlatého

v teplém tichu blaženého vzduchu,

to byl ten záchvěv osudu,

to bylo slovo osudu.

Stezka hloubila se mezi keři

v průhled daleký, kde na konci

zeje lesní šero bojácné.

My dva šli po ní; chvíle byla to,

kdy srdce chtějí sobě zdáti se

tajemnou slávou, svatým pokladem,

než zasnoubí snad vroucí fluida.

Tu byl bych tobě chtěl být knížetem

indické země, abych ozdobil

tvou duši bohatými klenoty

darů duchovních. By mocně žila,

temnomodrý plamen horoucí,

jenž slastně tryská z boží podstaty.

Mlčení mluvilo víc nežli rty.

My cítili, že naše mladičké,

neutvořené dosud životy

čekají rozhodnutí své.

A při otázce věci lhostejné

stéblo býlí maně utrhlas;

planý stvol, v tvých zoubcích zlomený,

na staletí zlomen být se zdál.

Den červencový dlouho nekončí.

Dlouho žije horce, zvolna umírá.

Prouhy stínů od kmenů a prouhy

nachového zlata rýhovaly

půdu suchých jehliček,

když návrat protínal les vysoký.

Potom dlouhá cesta. V soumraku.

Z těch, co šli spolu, některým

již napsán byl den zániku;

a jiní měli rozvanuti být

jak plevy náhodné. Ač budoucnost

nikdo nevěděl a veselil se žert.

Kdo z nezrozených byl by pozíral

zpět na nás v šero jednoho sta let,

ten viděl by jen průvod mrtvých stínů

na cestě mezi tmícími se lesy,

v dávný, všemi dávno zapomněný večer.

Ves neznatelná. Potom minula.

O zeď hvozdu štěkot odražen

v prázdnu zůstával. Náš jdoucí krok,

v těch chvílích na místě se tkvíti zdál,

na témže kusu cesty kráčeje,

jak na obraze barev pochmurných,

kde stále nepohnutě spěchá sbor.

Dále, dále. Před churavou červení,

kterou na jihu den zanechal,

v dálce teskná řada matných topolů

mlčela. A mlčení to dělo mi:

„To je ten večer, pro nějž zrozen byls.

Již za pradávna určen pro tebe,

dnes stal se tobě svatým skutečnem.

Jen zachyť jej, by marně nezašel.

Kdybys kráčel celý věk a věk,

v žití neučiníš ani kroku víc.“

Ano. Osude, proč tedy, proč

tak náhle ruka ochabla,

že nemohlo ni vroucí hnutí vůle

zachytit zářnou duši-motýla,

jenž na dva kroky od ní ulétal?

Ač blahý byl a rozvolněný soumrak,

kdy k čekající něze probouzí

i dítě-pannu nevědomý žár.

Město. Příjemně tu šuměly

ulice lidmi v teplém šeru pozdním.

Nás několik, kdož byli sdruženi

v staletích pouze na den jediný,

se rozešlo. I ona k uličce,

kde mělo míjet celé její mládí

a celý dlouhý, osamělý život.

Tak krásný den, jenž jednou vskutku byl,

se stane vidinou, ta v nocích ohluchlých

se vynoří a září chvějivě

v hloubi lhostejných a těžkých temnot,

fata morgana nevzešlého štěstí,

třepotavě jasový to stín, jenž byl

útržkem jakéhosi žití druhého,

které mohlo být a býti nemohlo,

líbezný přelud dávné marnosti.