Je těchou hérů hoře zřít...

Je těchou hérů hoře zřít, v rmut, bol

vlastní, byť v illuse holé a sporé hávu!

Hle, Mäeon sám ot krásy, v radu pol

to, věštbu, tragičnosti v původ v slávu!

Jen stesku svého hude caracol

kdo stále v neúkoj, je tvrdší v navu,

neoblomný, icarské skály v právu.

Zda v chluchoty své vosk je, suna kol

se bědných, děsných scény, v pohrdání

čím cynik, stoik sebou, vděkem žítí

a lénem, sinopský soud v zor kdy svítí,

se dlouží, roste v prospekt v coilon v vlání,

v nach líc kam baffard, epikurejec skryje,

Melpoma sceptrem v střep nestřídmý bije

kdy. Praeceptorkou’s ó dámy poesie!