Je ticho před bouří.

Zazpíval vítr, v dálce slabě zahřmělo,

vzpomínkou tesknou zachvěla se země,

i já se zachvěl, srdce mé se zachvělo,

a večer dávný znova ožil ve mně.

To večer byl, jak často nebývá:

svá křídla dobrotivá prostřel nad námi,

a píseň šťastná zazněla a přece truchlivá,

když rozložil se, tichý, mezi horami.

Žal touhy neukojené se třás’ mi ve hlase,

neb s krásou večera to závodily tvého těla vděky,

a s lučin skosených k nám vůně sena táhla se,

a vzdechy z lesa spícího a šepotání z řeky.

Kouzelná pásma nitek stříbrných si luna snovala

nad tichem večerního bludiště, nad hrůzou oběžnice kleté..

Tehdy mi silná vůně žití vystupovala

z kalichu tvojích rtův, o ženo, marný květe!

Jsi marný, květe, jako vše, co v mlhy jde a zapadá,

však ze všech květů země nejvíce jsi sladký.

Snem muže jde jak věčná záhada

tvé zjevení, dar krve hořící a v tichu výkřik krátký.

Však ruce v roztoužení marně hledají

tě v kraji neznámém, kde pozvolna se stmívá.

Je ticho před bouří: večerní stíny odpovědi nedají,

když poutník zavolá k nim slova kormutlivá.

Sen, marný jako ty, v dál’ mizí černavou,

a země pustá pod nohama k pláči srdce nutí.

A mraky soucitné, jež se mi šinou nad hlavou,

se rozplakaly se mnou v jednom vzpomenutí.