Je tichý přísvit na nebi – a v hvozdě

Je tichý přísvit na nebi – a v hvozdě

se ramenaté stíny rozložily.

I cestu mou dnes smutkem zatížily:

je nutno spočinout – je příliš pozdě.

Chapadla stromů cestu objímají...

Milenci věční, stín jen mají pro ni

a v den i v noc si rozmarně s ní hrají.

Co pro ni stromy, pro mne byli oni,

ti z mužů, při cestě již vyrostli mi

a stínem žádostí, jež zná jen sebe,

mně zastírali výhled v lásky nebe.

Dnes bez bázně jdu mezi stíny po ní

tam, kde pruh jasu přede mnou se zažeh,

kde nic mně výhled k nebi nezacloní.

Tam vyjdu z temna, samoty své na břeh.