Je to on?

O hůl višňovou se opíraje

opatrným krůčkem dědků jde,

vítr dávnou písničku mu hraje

o ztraceném, co se nenajde...

Je to on, jenž druhdy za tmy ranní,

na roráty zvon kdy bděle zval,

v žhavé touze číhal na krok laní,

na dvé tmavých očí, bílý šál?

Je to hoch, jenž od veršů i vědy

večer toužil, kupecký kde krám,

aby nachýlený přes pult šedý

zíral k drahých zornic studánkám?

Student ten, jenž v hlučných debat proudě

v schůzi „Sázavana” náhle ztich',

duchem doma lesní stezkou bloudě,

kde okoušel malin nejsladších?

Je to on, jenž o výročních svátcích,

na kůře když zpíval v tenoru,

mezi alty v jedněch věrných zracích

střežil lásky blesk i pokoru?

Je to muž, jenž únorovým mrazem

v kožíšku si zlatý poklad vez',

blažen, na věky že spoután svazem,

v kterém tušil bránu do nebes?

Je to on, jenž potom bez rozpaků,

ať hloh kvetl nebo pozdní vřes,

spěchal s úsvitem i za soumraku,

kde se ozval nářek SOS?

Jistě on! Však za sebe se stydí,

že jak náměsíčný po městě

chodě, nezří drama živých lidí,

s přízraky se vítá na cestě,

truchliv jako včelař ve včelínu,

jemuž všecky roje zhynuly –

u česna jen našel pavučinu

a krok smrti s tichem splynulý.

Je to on – a přece on to není!

Kde roj tužeb v činné lopotě?

V ztichlém úlu mrtvých dělnic tlení...

Není úl – jen kolek ve plotě.