Je tupá chvíle čekání,

Je tupá chvíle čekání,

a smutek duši tíží,

z věží se bouřně vyzvání,

že nepřítel se blíží.

A já už zbraně zahodil

a pobořil též hradby,

svým zbrojnošům jsem dovolil,

by slavili své svatby.

Svůj vzdor jsem ženám hodil v klín,

když zrakem poprosily,

a jeden bledý, chudý stín

mých paží ukrad’ síly.

A přivalil se nepřítel,

vyplenil hradu kobky,

do nejhlubších mých sklepů šel,

mých předků sprznil hrobky.

Je pusto, – kol se plazí dým,

požáry chat mých planou,

a korouhev svou pyšnou zřím

na cáry rozedranou.