JE VEČER.

Večera pták zamával křídloma

a sestupoval.

Na horách v dálce vyšlehl oheň.

Kultura předla, zpívala dřímajíc,

v kolébce u nohou mladý člověk snil.

Oknem měsíc bledou září svítil,

do žlutých stěn proces života psal.

Hluboko někde Bůh do prázdna hleděl,

a v krčmě městské o negaci jeho byl hovor.

Na řece vlny tiše šplounaly,

na nebi hýřily hvězdy.

V podkroví k ženě se skláněl muž;

v jeskyni Hříchu, v údolí smrti

satan člověka z hlíny tvořil s úsměvem,

a za křovím před slují číhal dravec,

lupič a blížní, chlebař a poctivec.

Boj a mír pod dubem v lese se hádali

a zmije z kořene nořila hlavu.

Na blízku ve mlýně zvesela

myšlének nových mouka se mlela,

a byla ztrouchnivělá, plesnivá;

před mlýnem umíral žebrák,

učil se umírat, a nahoře mlynář

peníze počítal.

Zaštěkal pes ctnosti a netopýr vyplašený

odnášel vůli k dobru a odplatu.

Trest, bratr jeho, hledal spící vyvolené

a v ústa duší jejich těžká zrnka kladl:

jednomu pochybnost, tomu odevzdání,

vraždy a samovraždy, pýchu a v samotu útěk,

zánik a šílenství, šílenství.

Massa klidně spala dál.

Na řece vlny tiše šplounaly,

na nebi hýřily hvězdy.

Na věži v okovech bděla Svoboda,

dobře ji hlídala děla,

na hradě vládl malomocný

a ruce měl železné,

v hrudi pravidelně klepal stroj.

Byl dlouhý večer, noc, slunce nevycházelo,

mraky Hrůzy se valily,

nad nimi Věčnost do taktu kývala

nehybná, nevšímavá.

Náhoda Jistotu pod zámek zavírala,

a jak zástup dychtivých k metě zamířil,

meta zmizela náhle

a zástup dal se do tance.