JE VĚČNOST JEN...

Je věčnosť jen a vše marnosť jen

a my jsme tu sen a jenom sen

co zemi se při slunci vyzdál jen

a marnosť ta všady všecko

a my ji poznáváme dnes příliš

a ona to sráží nás a sráží

v snech do nového radosti života...

Volni a svobodni tiši a bílí jdeme,

nic nevzali, nic nedostali, nic neneseme,

jenom věčno to námi táhne,

jediné ono v naše struny sáhne

a my jsme smutné květy v slunci,

mollové tony, z nichž zní bílou písní vonnou...

a my jsme duší jako houslí struny,

na něž dech žití dýchá

a chví jimi, jak k nim dýchá,

melodie neznámá že táhne tichá

takový tichý smutek, v níž neznámý leží...

Ale než mříti raděj pokvetem pokvetem,

než ku zemi, ku slunci rozkvetem rozkvetem

a bělostí svojí zahoříme v květu svém

a vůně kolem rozdychnem a rozdychnem...

Ať bolest jde, snad je bolestí i květení –

když poupě v bělosti puká

a lodyha povyšuje květ více k slunci

jak ze země živá ruka...

Ať bolesť jde, se vším se smířeme,

neboť je-li všecko bolesť, je všecko radost

a je-li radosť, usmívejme se v radosti jen,

všecko může být umění všecko krása

jak život je umění a umění životem...

A my rozkveteme rozkveteme

ku slunci vysoko se pozvedneme

neb čím kdo k slunci výše, tím mu nejkrášněj

neb čím kdo k slunci výše, tím mu nejslavněj

a my to chceme a chceme

a my to v květech tak rozkveteme, rozkveteme.

Rozkveteme a přece zas uvadneme

a neuvadneme proto, že jsme nerozkvetly,

a pokveteme věčně, že jsme jednou kvetly,

neb všecko je věčnost a věčnosti je všechno dech...

A nových my na květech na květech –

na květech bílých z poupat jdouce bílých

ty bílé radostné i smutné růže, bílé růže!

A my jak jsme vzrostli jdeme,

ku slunci květeme a květeme

a neodkvetem, nikdy neuvadnem –

a žel přece přece odkveteme...