JEČMEN A CHMEL.

Dva bratři vyšli do světa,

kdy z jara všecko rozkvetá,

a jednu matku měli – zem

a tátu – slunce s plamenem,

a vesele se k světu měl

Ječmen i Chmel.

Pan Ječmen nízký mužík byl,

a zeleně se vyšňořil.

Když čertík furie ho kous’,

si nechal státi dlouhý vous,

a čiperně tu jako král

pan Ječmen stál.

Pan Chmel měl slabé nohy zas

a státi nemoh’ v žádný čas.

Však za to – šelma podšitá –

se kolem všeho oplítá,

by ke sluníčku blízko měl –

ten čilý Chmel.

Pan Ječmen sestár’ jako kmet,

a Chmelu zase zhořknul svět,

až jednou smutné ve chvíli

je lidé zprudka chytili,

a hlavu rázem sťatu měl

Ječmen i Chmel.

A jak tu s nimi točili!

Je sušili a močili,

a vařili a pražili,

až oba strašné po chvíli

se neznali, že být to měl

Ječmen i Chmel.

Až když spjal oba sudu pruh

tu druha poznal přece druh,

a porozuměli si hned,

a zanevřeli na ten svět,

a divokou jen pomstou vřel

Ječmen i Chmel.

Vlil Ječmen Chmelu silnou krev,

Chmel Ječmenu žluč do všech cev,

a kdo se jim jen přiblížil,

ten krutě jen si přitížil,

a zřel, jaký to nepřítel

Ječmen i Chmel!

Jen pomsta jejich heslo jest.

Jak mnohé sklála jejich pěst!

A já jsem stokrát svědkem byl

a sám na sobě pocítil

co značí to, když v hlavu vjel

Ječmen i Chmel!