JEČMÍNEK.

Přijel baron bez baronky

zase na týden,

nudou zívá v němém parku

a ne z nudy ven.

Moh’ mít lesy s pěknou zvěří,

však hned z kadetky

zvěř i lesy, všecko snědly

jemu baletky.

V nedohledno klasy zrají

vůkol do dálky,

podvečerním tichem hrají

ptačí cymbálky.

Švadlí Cilka v tom se kmitla

jemu pamětí,

hodinku jí, až se setmí,

pěknou zasvětí.

Však je radna opatrnost,

dům sic v ústraní,

ale pořád oči k němu

strejci mazaní.

A pan baron hlavu v dlani

smejšlí, chudinka! – –

Na druhý den hejtman káže:

hledat Ječmínka!

Baron – hejtman, ruka ruku

jistě umyje,

až se chvilka u švadlenky

sladce zabije.

Strejci musí hledat v polích,

najdou hospodu,

baron cestou nesetká se

s nikým v nehodu.

V nedohledno klasy zrají

vůkol do dálky,

podvečerním tichem hrají

ptačí cymbálky.

Jako černá šmouha dlouhá

polní pěšinou

s obušky již strejci ze vsi

potichoučku jdou.

Za kovárnu k boží muce

za pastoušku dál,

na tří silnic křižovatce

hostinec kde stál.

Zase rada dlouhá, dlouhá,

až tu k posledu

prál náš táta: „Jiného jsem

než vy náhledu.

Nač zde bloumat, kde nic není?

Já vás povedu!

Jiného jsem než vy všichni,

jářku, náhledu.“

Sukovici pevně stiskl,

jemu rychtář v sled,

do vesnice opatrně

vrátili se hned.

Potichounku k domku švadlí,

jenž tmou zalitý,

za Ječmínkem sem se kradli

právem visity.

Pst! Hle, vrátka nezavřena,

a zde, jejda, ou,

paprsek se prýští světla

v okně skulinou!

Na dvéře se zabušilo

jednou, dvakrát, zas,

plamínek hned v okenici,

jakby sfoukl, zhas’.

Do seknice vpadli, bili

hlava, nehlava.

Potmě byla baronská to

hezká zábava.

Ječmínka sic nechytili,

uklouzl jim dál,

ale tenkrát čakan tátův

fik sem, fik tam hrál,

a tak vím, proč Cilku švadlí,

ač jste ji měl rád,

nemoh’ jste mi, táto milý,

za maminku dát.