JEČMÍNKOVA MOŠNA.

Z ječmeniska na mezi,

už je tomu věk,

vstal jedenkrát z rána

chuďas Ječmínek.

Z dvorce když ho vyštvali,

s mošnou – víc mu nedali –

do světa se vlek’.

V poli hořel planý mák,

rosou plála mez,

Ječmínkovi do kabele

přítel cvrček vlez’.

Ječmínek jak s meze vstal,

cvrček spustil, hrál a hrál,

a král cvrčka nes’.

Lépe hned mu bylo s ním,

poskočil si, ej:

„Zdráv buď, cvrčku muzikante,

nuže hrej mi, hrej!“

Do vesnice přišel král,

a tam cvrček v mošně hrál

ještě veselej.

Kdo ho slyšel, ten se smál,

v tanec musil jít,

starý mladý od podlahy

do kolečka lít’,

a svou stále v kabele

cvrček zpíval vesele

a s ním všecek lid.

Tak šel Hanou Ječmínek,

teprv teď byl král,

písničku když nesl v mošně,

kterou lidu hrál.

Ječmínek byl slávě rád,

to byl jeho majestát,

zahrál a šel dál.

Kdysi přišel do města,

žízniv jsa chtěl pít.

Hospodu hned pěknou našel,

v hospodě byl žid.

„Koupím mošnu,“ králi prál.

„Neprodám,“ děl na to král

a chtěl dále jít.

Ale žid ho držel už,

klonil se a děl:

„Pojďte k nám a sedněte si,

já jsem nevěděl.

Nedáte-li, nedáte,

mošnu sobě necháte!“

A král pil, co chtěl.

A král pil a vesel byl,

cvrček ani cek,

v mošně seděl na dně v koutku.

Víc a víc žid měk’,

sladkou kmínku napořád

na královský nosil řád

králi na stolek.

Králi hlava klesla níž,

mošnu židák vzal,

potichounku na smetiště

cvrčka vyklepal.

Potom král se probudil,

mošnu vzal, však neplatil,

„cvrčku, zahrej!“ prál.

V mošně ticho, ani muk.

Král jí třás’ a třás’,

ale juž z ní neozval se

milý cvrčkův hlas.

Do země se klonil žid,

ze dveří co král už lít’

cvrčka hledat zas.

A tak dodnes nocí, dnem

hledá píseň svou,

po polích pak v stopách krále

lidé štvou se, štvou.

Kdyže asi, čekám jen,

přijde onen milý den,

že se naleznou?