JED SAMOTY

Jen v tišině a noci, v kterou mžiká

pel stříbrný na sněném ovoci,

já dosíci jsem věřil prostředníka,

jenž od sporů moh’ duše pomoci.

Jen tišinou a nocí, v niž se lije

tma mlčky rostoucí, ni dechem zčeřená,

jíž ztopena být může nostalgie

a její hloubkou bolest změřena.

Jen v tišině a noci, do níž pne se

hrad snění závratných, jejž nemožno mi slézt,

v níž písek kosmických se moří chví a třese

a sině zelené jsou vírné cesty hvězd.

V té tišině, v níž lidé vnitřně zralí

své fatum na dosah své vůle přiblíží,

v té noci mlčení, v níž s pietou i sňali

své hoře tajené, jež pnělo na kříži;

V té tišině a noci, kteráž chladně

mé srdce ovíjí jak hebká šarpije,

já najdu sladký jed, jenž usazen je na dně,

když číš své samoty ret schvátiv, vypije.