JED

Jak loni zas se dívčí těla chvějí,

jak loni zas jdu cestou svojí sám.

Skolébán věčnou svojí beznadějí

se k jarním vůním dlouze přissávám.

Zas hýří noc, tělesná krása ženy,

a s ostrovů stlumeně hudba zní.

To duše lesních rohů jak šíp vysílený

rozchvěna klesá v paprsk měsíční.

Zas hudba zní a hýří krása ženy.

Než přijdu blíž, odcházím poraněný,

než napnu luk svůj, poraním se sám.

A v lítosti, že všechno jedem je ti,

cos odmítal vždy dříve okoušeti,

ku číším saháš, smrti nástrahám...