Jeden.

Jestli má mysl se potěšuje

Tím, co nám dějepis vypravuje.

Není to věru lidí namáhání,

A přece cíle nedosahování!

Po tisíce let se učili

A tolik trpkého zkusili,

A čerpají, jakby to muselo být,

Dosavad v nádobu Danaid;

Nahoru válejí Sisyfův kámen,

A zas ho pouštějí se svých ramen;

Hledí Tantalova jablka chňapnout,

A nemohou dosavad je lapnout.

Jestli mě dějepis potěšuje

A povznáší a zaněcuje,

Přede vším Jedním se tak stává,

Jenž dobré lidu vždy ostarává,

A co lid kazí a zpotvořuje,

Přec nějak zase napravuje,

I přišlo-li lidem co ke zmaru,

Přec mu zas pomáhá ke zdaru,

I zmotalo-li se klubko tak,

Že nikdo neví co a jak,

Přec spasit umí z úzkosti

Svou moudrostí a svou mocností.

I ptáte-li se, koho míním,

Bůh to, o němž tu zmínku činím.

Ba, kéž to každý si v srdce vloží:

Dějiny lidské jsou dějiny boží!