Jeden okamžik.

By Růžena Jesenská

Zas jednou němi ruku v ruce spolu

jsme utonuli v štěstí, utonuli v bolu,

to byla závrať, že jsem – nevím jak –

polibku mhou ti zaclonila zrak

a blahem svůj, –

a pak jsem šla jak omámena něčím,

co zjevuje se mi, když při modlitbě klečím,

ty drahý, ty dobrý, ty milý, ty můj!

Ty zase sám, – ó, proč tak osud běží,

proč anděl zmizel nám, když jiným tak jej střeží?

Jsi zase sám? Ne! S tebou dlím, ví Bůh,

modlitby vroucnosť a mé lásky duch

tě opatruj!

A osud? Růžemi jej zaházíme,

s tou naší jasnou láskou dále jíti smíme,

ty drahý, ty dobrý, ty milý, ty můj! –