Jeden úsměv.

Dnes nechci spát, chci raděj’ myslit na tě

a sobě smát se, že tak domýšlivě

jsem vždycky hádal v úsměvů tvých zlatě.

Já snílek, jenž tak důvěrně a snivě

lpěl na tvých rtech a věříval jim svatě;

Já snílek, jenž svůj žal vždy svěřil péru

a jako žebrák sáhal vždycky chtivě

po každé známce přízně tvé, teď věru

víc chudý jsem, než list na zvadlé jívě.

Však přec ti žehnám žhavou slzou v řase,

přec modlím se, až ku chrámovým dveřím

tě provázeje, za věčnost tvé kráse.

Ve staré sny své, blázen, opět věřím

a s nadějí si hrám, jak děcko s peřím...

Neb jsi se na mne usmála dnes zase!