JEDEN VEČER...

Zklamání o duši, jak kapky deště zvoní –

je v hlavě pusto tak, smutno tak blouznivé – a k pláči monotonní...

Na ženu, na lásku už tedy nemysleme,

své oči zamhuřme a sladce spěme, spěme...

v tom podkov o dlažbu tak jednotvárném třesku,

v tom smutku stmívání – v tom nekonečném stesku...

Jen kdyby věčný dešť tak smutně nebubnoval!

Tak smutně nešuměl, mne tolik nelitoval!

Na ženu, na lásku už tedy nemysleme,

své oči zamhuřme a sladce spěme, spěme –

zabuďme čas i svět, v nich všechnu bídu města – –

V tom deště šumění, ach, jak je dlouhá cesta!

Nechť všechno zahyne v té smutné melodii!

Mé srdce uspané už říši bolů míjí,

má hlava horečná už dojmy níž se kloní,

už jen jak světlušky se bludné sny v ní honí –

co tramway klusá dál a tichou nocí zvoní,

mě v spánek kolébá svou hudbou monotonní...