JEDEN Z KOLIKA?

Tož ten rek se představuje:

čestných hodností má řadu,

placených pak ještě větší,

vlastencem je v přísném řádu,

mluví dnes jen českou řečí,

optimist ne tuctový –

vlastní statek zbytkový.

V raném mládí za Rakouska

nevedlo se mu tak mile:

sem tam honěn zlostí Bídy,

míval mnohé trudné chvíle,

neměl kůrky ani střídy –

mírně zve dnes leta ta

školou svého života.

Přišla válka. Narukoval.

Platná spolehlivá síla,

použit byl v kanceláři.

Širší vlast mu vlastní byla,

pracoval tam v potu tváří,

začež dostal vděk a dík –

medalií několik.

Když pak přišla velká chvíle

a ty staré řády padly,

národ ožil. Svobodu má,

nad níž žalářníci vládli,

radost má a chvilku dumá,

chvilinku jen dobou tou:

co teď s naší svobodou?

Vždyť to dítě, pacholátko,

tvorek milý, naše dítě,

pokřtěme je: republika.

Hleďme si ho náležitě,

slábo je, ať nenaříká –

pozor, bratři, nebratři,

svět teď na nás popatří!

A již všichni v jedné touze

jako na máť v hladu, ryku,

jednotlivci, celé strany,

s heslem, vyžrat republiku

orkán divý, nespoutaný,

rvali, rety zpěněné,

děcko sotva zrozené.

Na sta, na tisíce hrdin,

jak ten náš je, vyšlo náhle

z útrob temna; jak by reků

vojsko statné, přeobsáhlé,

spící dlouho řadu věků,

Blaník pustil na světlo,

tak se nám to rozletlo

po Čechách a po Moravě.

Muži celí, oceloví

na soud vlekli Rakušáky;

každý o nich více poví,

nežli ví, ba přičte taky

vlastní špínu zlosynu,

v níž svou umyl nevinu.

A že pámbů dal dar řeči

Čechoslovákům, tož čile

hrdinost svou vykřikují,

tak, kdož chtějí doplout cíle,

plíce plně naparují:

My vždy s těmi bývali,

kdož Rakousko bourali.

A zas jiní, rozvážnější,

míní, že to lehko není

republiku vychovávat,

je tu příkaz pokolení,

také nutno pozor dávat,

by se v států vstoupíc řad

znala representovat.

A tak s tím, co zve se „heslo“,

s tím, co „zásluha“ si říká,

neb jen s pustým hladem očí,

žrali. Bědná republika

sem tam o pomoc zrak točí.

Mlčela. A bez mála

jen tak tak, že dýchala.

Tehdy rek náš přišel k světlu.

Z blanických těch rytíř jeden

honil Rakušáky bídné,

láskou k vlasti náhle veden

nepromarnil dne ni týdne,

by svou péčí nezištnou

nestaral se o vlast svou.

Honil žrouty od tabule,

kde sám dlel při plné míse,

v zraku, hlase rozhořčení:

Práce pro vlast neplatí se,

lumpové vy zlořečení!

Vy že, lháři zchytralí,

Rakousko jste bourali!?

Dobré plíce měl. Tož ceněn

všemi hodnostáři strany,

v radě vážen, chodil v schůze,

býval řečník poslouchaný,

také obáván byl tuze,

znaliť, muž že takový,

jenž víc, nežli mnoho ví.

Všecko ovládal, vše běžno

bylo jemu: tajné fondy,

stran a novin zákulisí,

ministr co mluvil ondy

a co pravdou, na čem visí

osud oněch zákonů,

přes něž dal kdos oponu.

Slovem: mohl ruku vztáhnout,

všecko by byl dostal zčerstva,

každý úřad v republice,

kterákoli ministerstva,

chtít a říci – pranic více,

ale veliký ten duch,

děl jen krátce: chraň mě bůh!

Ve přátelském ovšem kroužku

jazyku dal volnost větší:

Ouřad! Ministerstvo! K smíchu!

To se chápe beze řečí!

Pro osobní jakous pýchu?

Zvlád bych to, no toť se ví,

nejsem však tak bláhový!

Jsem muž práce. Ministrem být,

značí jenom podpisovat,

co ti na stůl ráno dají,

pak se v autu naparovat,

v autu, jež ti vyčítají,

při slavnostech ozdobou

všude být svou osobou,

řeči číst, jež napsali ti

všelicí ti sekretáři,

deputacím prosebníků

slibovati s vážnou tváří

lepší čas, vzít slova díků,

a pak vidět – jaký div? –

že jde všecko hůř, než dřív –

k tomu nejsem. A ten bakšiš

neláká mě. Mám tak dosti,

čeho třeba k živobytí.

Vláda? Moc? Mně k blaženosti

stačí, čím jsem, dále býti,

se stranou jít, zápasit

pro stranu a pro náš lid.

Pro ty sociálně slabší

bil jsem se vždy, dál se biji,

vy jste svědky. Neznám práce

vznešenější. Vzpřímit šíji,

vzbudit duši, inu krátce

vzbouřit sebevědomí:

kdo je v právu víc než my?!

Tak jsem, páni drazí, hřímal

před volbami v shromážděních.

Do set bylo schůzí těchto.

Po svých pracích celodeních

(žena řekla sice: nech to!)

já však šel. Dnes strana ví,

kdo byl strůjcem vítězství.

Že nic není beze stínů,

víme všichni. Se zármutkem

vidím, kterak v straně vzrůstá,

ba již touha ta je skutkem:

míti stále plná ústa,

nedbat cílů vznešených –

politika plných břich!

Proti ní již po převratu

jsem vždy vystupoval všude,

proti ní se budu bíti,

dokud v prsou dechu bude,

vyší cíl přec nutno míti,

sic nás osud nemine,

strana v bahně zahyne.

Demokracii tak chápu,

podkladem je humanita,

idealismu jde drahou,

v daleku kde pravda svítá,

všecko spěj k ní čistou snahou

tak čím dál je credem mým:

„Caesar ne, však Řím, jen Řím!“

Tož jsem otevřel vám ledví

a dal hlednout v duši svoji,

mívám také trudné chvíle,

člověk však se upokojí,

ku knize když sedne milé,

já vždy čerpám sílu z slov,

jež řek velký filosof.

S ním též věřím, že dnes vývoj

– toť zas útěcha je slabých –

v levo běží. Přiznám sice,

že jsem dalek toho, abych

jídlo, truňk bral do levice,

ale, víte, duchem však

jsem přec vždycky levičák.

S portretem jsem nyní hotov,

čtenáři můj. Něco schází?

Jmeno, stav snad, zaměstnání? – –

Všecko je tu, mojí drazí –

jmena není třeba ani,

hleďte ve svém okolí:

Onen? Ten? A kdokoli!