JEDEN Z MN0ŽSTVÍ.

Jedním jsem z těch, kdož budoucnost silou měří,

jedním jsem ztajeným pupencem na předjarním keři.

Slunce se rozhodlo na mou sváhnout stranu.

Dubnové větry teplé a deště

před rozkvětem míz, rozkoš mne rodí ještě.

Zítra květ v květů tisíci

chumlem růžových hvězdic vzplanu,

budu keř mluvící, hořící.

Dávno již nejsem osamělý

chodec, jenž urazil pochod k výšinám smělý

krajinou prostou lidských ubohých stop.

Nechal jsem smíru protiv neskonalých:

Bohatých plantáží nechal jsem za sebou řeky zlaté,

mísy hostin nechal jsem vrchovaté,

pokorné bídy vysedlý důlek slehlý v hrob,

nechal jsem zhýřilé hýřit, pít bídné trpkostí kalich,

nechal jsem lákat krásy a děsit hrůzy těla,

do kterých vklety bolesti,

plameny vášní, v nichž dravě žhne na kov a bělá

žeravíc po štěstí.

Nejsem jen manžel již, otec, jenž rozdílí

lásku, když s milými ke krbu sed’,

zátiším zkolébán denní shody,

v krotkých všednostech

světlem zdí, zahrady zelení opilý,

řádem, jejž domácí skřítek si spřed’

ze štěstí, žalu i z darů i škody,

nejsem manžel a otec již pouhý,

zvykem denní jenž touhy

ženskou, měkkou zchlácholen rukou,

krocen v svých mužných drsnostech

myslí jen na štěstí krbu v obměnách stech,

jako když drobní motýli v květinách křídly tlukou,

jako když červnové růže voní,

jako když jest

večer letní pohody plný hvězd

a van se za vanem honí.

Dávno též nejsem jen dělník, jenž táhne

brázdu svou, spokojen, šťastný zdar

práci že zkvet.

A že mu v zlato se změní, nač sáhne

v požehnání a v potěchu dní.

Zapomenuv své radosti drobné i pýchy,

na větší myslím boží dar.

Ne již sám jíti, spokojen, tichý,

ale jít v řadách společných,

v obranných vlnách i útočných,

třeba vzadu a poslední.

Ba je mi tak, jak bych českých všech rodin

tajemná pouta vlek s sebou, v nich vkletý žil,

ve mně jak všech jich dobrých hodin

osudný vtělen byl díl

a jak by na všech nás zmužilosti,

vášnivé, mladé odvaze

spočíval zítřek, nové na milosti

spojených našich sil.