JEDINÉ PONDĚLÍ

To bylo pondělí sváteční

v prozlátlé záři sluneční,

k podzimní slávě uchystané pondělí,

jakého jsme nikdy neměli.

Připravovali jsme je přes sto let

vteřinu k vteřině.

Palacký v budoucnu je zhléd

v uskutečnitelné vidině,

Havlíček v krvavých spárech saně

umřel za ně.

A básníci věrní, ne z rodu třtin,

čekali, volali čin.

Poněvadž jsme chtěli ven z prokletí,

musilo přijíti nové století

tekoucí krve, smrti a hrůzy,

v němž pondělí ono uzrálo,

když právo při svou vyhrálo.

Tenkrát, ó, tenkrát měli jsme taneční chůzi,

náručí každého objímající

a pravici tisknoucí pravici

občan občanu, člověk člověku.

Zapadly hrůzy v daleku

i hladové časy.

Oči jasné se nám jiskřily,

když Prahu svou jsme čistili

a trojbarvou stuhou jí zapletli vlasy.

Byli jsme svoji, svá země, svá práce,

a nebylo nám zrádce.

To bylo pro tu krev, naši krev z dálek

tří světových stran, z gigantických válek,

jež volala

a tekouc o vítězství zpívala.

Veliká byla její cena:

nebyla ještě otrácena.

Jedno jsme byli, jak národ má být,

a svobodný lid.

Snad aby ses ani neohlíd,

národe můj, vzpomínky zavrh?

Vyhrnují nových scén opony

apoštolé noví tvoříce nové zákony,

ty špatné vespod a horší a horší navrch,

jak nutno volnosti své upotřebit

a národem nebýt.

Ó ne, my neslyšíme, duch odboje nevyvál

nám z duší. Krok náš půjde dál

bratříků krokem proti všem.

Ne jinak, tak to chcem:

Výš, ještě výš a k sobě blíž

svůj národ a svou říš!