Jedinkrát.

Jen jednou, dítě, jsem Tě uviděl –

a zlatá zář mi sotva v duši vzplála,

– juž cit můj leká předtuch divný žel,

že snad juž nikdy, nikdy nezahlédnu

ten jemný, luzný smích,

tu radost očí Tvých,

jež z černých brv se do mé zimy smála

jak slunce jara – v mrazném tehdáž lednu!

Jen jednou, dítě, jsem Tě uviděl –

a já jsem poznal, jak je svůdnou krása,

a poprv já se dechem štěstí chvěl,

jímž v luhu skřivan chvěje se, když jásá!

Ten den je zapsán v mého srdce svátky,

a byť hned zítra uchvátil mne hrob –

v mých snech přec utkví každá z jeho stop

a nenechá ho zpěv můj bez památky!

Ten sladký nádech jara na lících

a temný lazur hlubokých Tvých očí:

ty vyrvaly z mých sněhů tajících

juž tolik slz a tolik rosy vřelé –

že kdy v jich proud

by mohly vplout

ty růže dvě, jež’s měla u vrkoči –

ach! jistě tam by utonuly celé!