JEDINÝ STRACH

Proč divíš se, že do mých veršů někdy

se loudí strach, jenž už tu nebýval?

Mám chvíle, v nichž si připadám jak žebrák,

pán jemuž dukát místo grešle dal.

Ač blízko mám tě, v dálce vidívám tě

v těch právě chvílích, cele když jsi mou –

a bojím se, že kostnaté čís ruce

to štěstí naše brzo přelámou...

A pro tu lásku strach mou duši jímá

a před osudem velká pokora.

Jsem jako vrána, jež má v hnízdě mladé

a úzkostně po stromech krákorá.