Jediný výkřik svatební zazněl nocí,

Jediný výkřik svatební zazněl nocí,

jím anděl padlý se zasažen

božím okem svíjí, zaúpí

posledním k nebesům čistoty hlasem,

jediný, pak ston a pak ticho.

Lehce a svižně se do brány Rozkoše

na perutích pudu, na křídlech rozchvěných

do říše mžikavé letí a letí,

v zápětí branou protivnou ven,

s níž za párem vybledlých, zdrcených tváří

starci se chechtaví dívají

a trety „lásky“ házejí za ním.

A cesta ta další? Skála a močál a skála!

Hle! proč se k prvé zas vracejí k bráně!?

Jinudy? Ne, jsou lidé! Nemohou!