Jedle.

Vyšlo si v pole spanilé děcko, –

večer se blížil, kalina kvetla,

čarovnou vůní dýchalo všecko,

z daleka plála v dědině světla.

S kaliny padal déšť vonných květů, –

Marušce v ňadrách srdce se chvělo. –

Přiletěl Tatar v divokém letu,

zlíbal ji – bídník – bělostné čelo,

bělostné čelo, růžová ústa.

„Nevzdoruj marně, děvčátko mladé,

má touha jenom odporem vzrůstá!“ –

Polibek nový se rtů jí krade,

líbá ji, líbá do ranní zoře. –

A sotva dní se, do sedla skočí,

s veselým smíchem pobídne oře, –

do dálky prchá.

Z modravých očí

jediná slza nepadla děcku,

zavřela v ňadrech zoufalost všecku,

na ňadra tiskne hebounké dlaně.

Lesknavé ptáče přilétlo maně,

na dívčí rámě pokojně sedá –

a dívka stojí, nepohne retem. – –

Dlouhý den minul, noc kvapí letem,

z daleka v temnu zní štěkot vlčí. –

Ubledlá dívka stojí a mlčí. – –

Bělostné nožky v půdu se vryly,

ustálo srdce v divokém hluku,

plamené oči mlhou se skryly. –

Sotva že zvedla k nebesům ruku,

ve větev drsnou ruka se mění. –

Proběhlo tělem lehounké chvění, –

to bílá ňadra v kóru se halí – –

Pod korou navždy umlknou žaly? –

Vyrostla jedle na poli holém

a šumí tichým, hlubokým bolem.

Dvé drsných větví do vzduchu pne se,

jak by se páže k objetí zvedly,

v divokém větru vrchol se třese,

v jehličí suchém havrani sedli. – –

A jednou v noci Kozácké čety

Tatara v poli zastoupli kolem.

Nežli den minul, Tatařín kletý

na jedli chvěl se, šumící bolem.

Když vítr houpal zsinalé tělo,

v dutině stromu povzdechem znělo:

„Nevíš, jak dlouho tebe juž čeká,

miláčku drahý, náruč má měkká!“ –