Jedna melodie.

Časem špatné verše píšu,

na štěstí mne čtou jen málo,

v poloshaslý plamen dýšu,

třeba se mi panstvo smálo.

Časem tichou píseň zpívám –

odpusťte mi špatnou notu –

černý kovkop v práci bývám

od soboty po sobotu.

V bouřnou dobu, kdy jez hučí

idejí a fantasie,

jednotvárným tonem zvučí

jedna u mne melodie.

Z lidu mého jeden drak tyl,

jedna pěst mu hrdlo svírá,

a z mých veršů jeden daktyl,

jeden smutek ve svět zírá.

Jamb po Labi v tanci skáče,

spondej Hanou kráčí s klidem,

u mne pořád daktyl pláče

jako šalmaj pod Beskydem.

Jeden běs můj národ hlídá,

jeden kat mu hlavu sklání,

pod Beskydem jedna bída,

jedno dlouhé umírání.

Časem zní to ve sluch hranou,

jak bych stál nad bratra rovem;

jak kdybych šel Modrou stranou

Hučínem a Benešovem.

Jednou skočnou hrát vám budu.

Snad to bude píseň jiná –

marno, už zas smutnou hudu,

protože jsem od Těšína.

V Belgii když Franků despot

s Britem v boj se srazil rudý,

skotský pluk mřel šavlí vespod,

dudák hrál jim k tomu v dudy.

To jen tak jsem zpíval málo,

to jen tak jsem pěl svým lidem,

by se nám to umíralo

líp za hudby pod Beskydem.