Jedna z posledních kapitol. (I.)

Pod Smrkem gavěr

a nad ním bory –

tou cestou kdysi

člověk šel chorý.

Vonělo všecko,

zpívalo všecko,

však muž ten plakal

malé jak děcko.

Proč plakal, vědět

chcete, má Paní?

Kdo růže trhá,

často prst zraní.

A on chtěl trhat,

však neutrhl,

od prahu ráje

kdosi jej svrhl

do hloubek temných,

do ráztok chladných,

kde není květů,

písniček žádných.

Věřte, má Paní,

život je hrozný,

připraví duši

o klid i o sny.

Ten člověk chodil

– na pohled čilý –

však v prsou hlodal

červ potměšilý.

Nepověz větru,

co v srdci nosíš,

kolikrát slzou

líce své zrosíš.

Nepověz světu,

co noc tvá vídá –

vysměje se ti,

bolesti přidá.

A když chceš mluvit,

mluv ironicky.

Och, klamem často

úsměv je lidský!

Ten člověk, Paní,

dlouho vše zmáhal,

o svojich žalech

mluviti váhal.

Až jednou v máji

sešel se s Vámi –

pěšinka úzká –

my dva šli sami!

Pod Smrkem gavěr

a kolem četí...

Jak slunce plálo!

Co pověděti?

Ty Vaše oči!

Ta Vaše ústa!

Člověku zdá se,

s někým že srůstá!

Filemon, Baucis,

ej, pryč jsou sny ty!

Já věřil, Paní,

ve Vaše city

a Vy jste pouze

– zdrážděna nudou –

zahrát si chtěla

s vášní mou rudou.

To bylo tehda,

v tom hlubém lese –

utekla chvíle –

rozešli jsme se...

Jen rozmar byl to,

má krásná Paní?

Slůvka už pro mne

nemáte ani?

Nad gavěr noc už

pomalu klesne.

Všude je ticho

hluboké, děsné.

A já teď smutný

jdu cestou dlouhou

a srdce nesu

raněné touhou.....