Jedna z posledních kapitol. (II.)

Je život útrapou. To stokrát řekli,

a přece člověk nerad umírá.

Nic nemá tu už, ví, že marně čeká

na nový úsměv, a přec zapírá

si tuto marnost. Hledí, mlčí, čeká –

a z dlouhé chvíle třeba, jíž se leká,

si staré rány znovu rozdírá.