Jednání čtvrté. (Výstup II.)

Zazpívejme, zaplesejme,

přišel radovánku čas;

s radostí jej uvítejme,

že oblažit spěje nás!

Do věnečku uplítejme,

růže, myrtu, lípokvět

zasnoubené ovíjejme,

ať jim rájem plyne svět!

Na větvičce

holubice

sladko dvě se

kochají;

při libánku

v milostánku

lekati se

nedají.

Od krkavce,

zlého dravce

nehod bát se

netřeba;

sítem pásky,

věrné lásky

zahnali jsme

jestřeba!

Chutě do kola se mějme,

skočná ať se zapěje,

„chorovod“ si udělejme

až to kolem zazněje.

Jasné hosty uvítejme,

že nás poctil kníže sám,

do paměti zavírejme,

nakloněn že vládce nám!

Bůh pomozi vaší píli:

žehnej pluhu – dejž i mír –

milé Čechy bůh ať sílí,

ať umlká boje vír!

Z rukou mojich svou na cestu

světa poutí dálenou –

Slavínu měj za nevěstu

a za choti milenou!

Kde se duše s duší pojí

vírou lásky svěcená –

tam se žaly srdce hojí,

tam se myrta zelená!

Kde se duše s duší pojí

vírou lásky svěcená –

tam se žaly srdce hojí,

tam se myrta zelená!! –

Mé požehnání budiž vám,

dej, bože, víry spás;

co otec v ňadru zachovám

svůj národ, dítky, vás –

a před oltářem v blaženost

vem bůh vás, děti, na milost!

Mi na shledání růžová

vychází naděje:

kdy tvář se tvoje usměvá,

se duch můj nechvěje.

O díky, kníže za milost;

tys nám založil blaženost!

Mně blaho šepce každý háj

ze říše blažených,

pojď, děvo! pojď – nám kyne ráj

snů vřele kýžených.

O díky, kníže, za milost:

tys nám založil blaženost!

Jeden věčný bože sám!

S pokorností poklekáme

v lásku tvoji spoleháme;

pane, milostiv buď nám!

Hospodine pomiluj ny,

Jesu Kriste ulituj ny,

Kyrie eleison!