Jednání druhé. (Výstup I.)

Ach spánek prchá z oka mého!

Toť strašná noc! – Byť ňadra má

okřála láskou mileného –

mě jíme tužba předce zlá.

Ha, co vidím! Dva biřici spěchají

z komnat, jež obývá kníže pán,

snad jim krutý rozkaz dán,

nímžto kohos nešťastného

zastihnouti pomstou chvátají.

Bohové! já tuším něco zlého.

Mou duši svírá úzkostlivý žal,

na těle chvěju se a tebe lekám se, můj stíne –

a zdá se, klenbou jakoby tu děsot vál.

Pro bůh! Co se to děje? – Tys to, drahý můj Milíne!?

Mě valem plápol duše, jak nezbytné hoře

pohání z lože, bych se trýzně lásky pozbavil:

než pozdravení světa údolu dá zoře,

pospěchám, bych tě dříve, Slavíno má, pozdravil!

Co se chvíš, ty holubice čistá?

Slunka jasnější je duše tvá!

Zlé to noci zhouba jistá

v domě řáditi se zdá.

Proč by zbožný bál se duch;

na nás hledí dobrý bůh,

jenžto s trůnu nebes bání

věrně svého lidu chrání, –

by se světská smyla vina,

v obět poslal svého syna:

lásky bůh je mocný pán, –

nade světly jeho stán!

Ten, co s trůnu nebes bání

věrně svého lidu chrání –

by se světská smyla vina,

v oběť poslal svého syna:

bohu mých světější pán,

bůh tvůj budiž zbožňován!

Hle po chodbě blíž a blíže

sem pospíchá hněvný klíže.

Schovejme se – zvěděla bych ráda,

jaká se na hradě kuje zráda.