Jednání druhé. (Výstup II.)

Strach a hrůza z uhlů všech

budí ze sna mysl mou,

všude ouzko – těsný dech

mrazí krev mi zděšenou:

mezi smrtí – životem –

se potácím klopotem.

Zda vše tajně vykonáno,

děsím strašlivých se slov, –

srdce jeho zdá prokláno,

krví rudě zbrocen kov?

Matko, matko! – ty za to stůj!

nebyla to zráda má, –

zločin ten je zcela tvůj,

zlá to byla rada tvá!

Nuž – je šťastně vykonáno?

Kníže – nebylo mi dáno!...

Mám již napřažené rámě,

tu sto hromů zahřmí na mě:

„Stůj, nevykonej ten čin!“

Když se ruka má zvedala

tajné síle podlehala –

já pak jako hanby syn

s černým svědomím pospěl,

bych Ti svoji mdlobu sděl.

Zrádče! tak mou vůli plnit znáš?

Sketo, smrtí zaplatit to máš!

Všecko, kníže, pane, žádej,

jen ne vraždu Václava,

na mě všechen hněv ukládej,

v trest propadej hlava má.

Kde Týra, druh?

Jej stejný popad žas.

Zda nikdo neuhlídal vás?

Den sotva první záři dal,

se kníže sám potají bral

zahalen v prostém pláštíčku

ve Marianskou kapličku;

že chrám uzavřen ještě byl,

pokleknul, by se pomodlil

na prahu ve vší zbožnosti.

Ach, jaké pošetilosti!

Jen k blahu vlasti souzený

ku činům král jsa zrozený

na bídu nedbá lidu svého,

se rádej dává do babského

úlizu a modlení!

Nutno! já bez prodlení

rozsudek byl vykonal!

Bratrova kde láska vraždu káže,

kéž bych brannou mocí napravil;

bože síly, dej mi mocné páže,

nevinné bych krve proudy zastavil!

Síly bůh ať skrotí vraha páže,

nevinné by krve proud se nevylil.

K životu tě láska moje váže,

pozdě je, bys nebezpečí odvalil!

Ku pomoci! S bohem buď!

O zůstaň – zachraň žítí své

již pozdě jest, pomoci tvé!