Jednání druhé. (Výstup IV.)

Zběsilá, co nesvitá ti jasný den? –

Což se zbouřil hromovlad? –

z kořán chví se celý hrad!

Co tu meškáš?...

Jasná paní,

čekala jsem do svítání;

spát mi nedal strašný zjev –

dnes se jítřila tu krev!

Šílená, odejdi v míru!

V strašlivém se zřím u víru!

Nápoje nalíčeného

chytře on se varoval,

jedu mu nastrojeného

ani rtem se netýkal;

v oběť buď si pomstě mé!

Dlouho nebudu v té strasti,

matku mně vyhnal ze vlasti –

nezná více bohy své.

Nuž, pověz, synu!...

Veta po něm; –

Rozkoš popohání

krev mi ku plesání,

již volně okřívám;

jásot mě ovládá,

jarmo se ukládá,

co báti se nemám!

Šílenec dokonal,

dráhu mi urovnal,

toť sladká pomsta má;

šťastný výkon činu

na ohavném synu

to zásluha je tvá!

Ples a tvoje slasti

budí ve mně strasti,

ba, slyším pekel řev:

„Vrahu bratra svého,

pachateli zlého

za pomstu volá krev!“

Zmatek, strach a hrůza,

běsná pekel lůza

užírá poklid můj, – –

zatracen a klatý,

hněvem bohů jatý

utrácím život svůj!

Se upokoj, ach, synu můj,

nad činem tvým je věčná noc –

a na něm trestá vinu zlou

mých věkožizných bohů moc.

Hle, před tebou se národ sklání

a tvému na trůn zasedání

pospíchá štěstí na pomoc.

Pozbývám mír a poklid svůj;

jeť marna všecka slávy moc –

a nezahalí vinu mou

ni nejčernější světa noc.

Již tvé proklínám zlé nadání,

buď hanba mému vykonání,

že hříchu spěl jsem na pomoc!

Kdo se bouřit opováží? – –

Zda-li křesťanů to plémě,

ať je zhltí černá země!

Což tu nikoho na stráži?

Tvoje dílo... Mír se trhá...

ovoce to tvého sémě,

jež na vrchol mého témě

prvou strasť a bídu vrhá.