Jednání druhé. (Výstup V.)

Kopí a meče

kruté do seče

chopme se zbroje,

mužové boje;

křesťanů se rotí láje!

potupy, hany

nás na pohany

křesťané plodí,

v krvi se brodí –

kácí sochy, hanbí háje!

Běda, běda! bitka bude,

hluku plno, braně všude,

ach, veta po nás!

Zloba u divokém roji

rachotí ve smrtném zbroji –

již hledají vás.

Zachraň, kněžno, žítí svoje,

zjednej, kníže, upokoje –

sic veta po nás!

Hle, jsou to naši plukové –

V hlavě tvé je šalba, klam;

již Krůvojovi druhové

chvátají se zbraní k nám.

Zavítejte nám!

Ach, pomsty jsou to duchové,

zahubení nesou nám,

zavítejte mi druhové:

vinen smrtí se podám;

zavítejte nám.

To tam mé štěstí bláhové,

v obět klesnu trampotám –

kde v boji kříže sluhové –

s Milínem ve sporu tam

můj otec je sám!

Milín zosnoval tu nehodu!

Pro zavražděného vojvodu

křesťanů se celý sbor

nám postavil na odpor.

Pane, tresci, přísně suď –

do boje nám vůdcem buď!

Zde palmy nechci dobývati

a rád bych sám se v žertvu dal,

chci k narovnání přispívati

za života, jejž jsem bratru vzal.

Až pocítí, že v slávy době

co rek se statně potýkal,

on najde v boji pokoj sobě,

an dřív se klidně usmíval.

Kéž miláčkovi je popřáno,

by dílo šťastně dokonal,

vždyť bývá se ctí vykonáno,

kde milosti své bůh popřál.

To nesmí býti z vůle boží,

co zrádný Milín započal,

ať nežehnanou zbrani složí,

že Svantovita pohněval!

K vůli bohům – lidu svému

k narovnání krvavému

povedu vás! –

Sem zbraň a pás!

Výprava postrašná

leká duši mou;

věrné lásky pouto

buď mu posilou.

Kéž neklesá zbrojí

svých nepřátelů.

Zbav ho, bože lásky,

smrti svízelů.

Vítězství a slávu

přejte, bozi, nám,

svobodu po právu

českým dědinám:

pluh ať odpočívá;

krutý volá boj,

krev svou nechť vylívá

nepřátelský roj.

Nechať padne kříže

zaslepený syn:

nás ku zdaru víže

podnikavý čin!