Jednání první. (Výstup II.)

Kdo ruší poklidný ten radovánek,

kdo tráví číši bohům svěcenou?

Zde, odpadlík ve svatostánek

se vtírá křesťan s duší ztracenou!

Hle, jaká vzdorná vůle v jeho tváři!

To mužné oko milostivě září!

Kdo rekovný ten asi muž? –

Odkuď a kdo’s, povídej juž!

Jsem věrný sluha svého pána,

jenž pýcha jest a chlouba země,

a jemuž pocta provolána

od všeho křesťanského plémě.

Jsem vůdce voje Václavova

a hrdě nosím zbroje tíž:

mé ňádro věrné srdce chová

pro vojvodu a spásy kríž!

Toť vůdce Milín, jehož jméno

jedem plní celý dol –

a v lůně otců zlořečeno

ach – úšklibem je kolem kol!

Toť statný Milín, jehož jméno

blahem plní pražský dol

a křesťanem je velebeno;

ach – v duši cítím sladký bol.

Ha – ten zrádce,

svatokrádce

otců víry –

jenž bez míry

v prachu líže

dřevo kříže;

nám se rouhá,

třtina pouhá!

Mravy svaté –

jedovaté

ústo klane;

neustane

naše krev

proti němu

jitřit hněv!

Knížete jsem doprovodil

ku hostinám,

právo hostinné i s pánem

tu požívám.

Pospěchal jsem pozdraviti

posvátnou zem,

v pohanské až toto hnízdo

zabloudil jsem.

Nectný mě tu pohan, biřič

do víru jal –

by ostří meče křesťanského

po chuti znal.

Potupná poslyšte slova

pána z voje Václavova!

Křestěnec necitelný

hle, jak hanu na nás deští!

Drzý jazyku, do kleští

s tebou v jícen pekelný!

Morana ať duši tvoji

věčným palem hanby kojí,

ssaje z tebe živý hněv.

Skonej život bez počesti,

zrády, plný nepravosti –

k smíru chceme tvoji krev!!

Ustaňte již od hněvu, zlosti;

zanechte lačných bojů všech!

Jak dlouho tomu, práv co hostí

porušil pravoslavný Čech?

U věnci květů libovonných

neskvěj se ocel vraždivá,

ať v kruhu dívek bezúhonných

posvátný mrav se uchová.

Pryč, hrůzo spěj do černé tůně –

zde veleby je svatyně;

o nedej, otče, svém by v lůně

se hanby stala svědkyně!

Pryč, hrůzo, spěj do černé tůně –

zde veleby je svatyně,

o nedej, otče, svém by v lůně

se hanby stala svědkyně!

Již, hněve, spěj do černé tůně –

zde veleby je svatyně,

a nechci, v posvátném by lůně

se krve stala svědkyně!

Ať spěje hněv do černé tůně,

kde chrání lásky bohyně,

jež slovem míru v zlém to lůně

se skvělá stala rekyně!

Opomíjejte potupným ho zrakem –

a odejděme odtuď v míru:

noc rozhostěna temným mrakem

ať hosta jímá svém u víru.

Můj strážný anděli! o děvo z roje víl,

i ty opustíš zachráněnce svého?

O dovol, abych díky své ti vyjevil,

ty růže z luhu pohanského!

V rozbouřeném mi ňadru vříti počíná

přeblahý cit. – Jak jméno tvé?

Slavína...

a Krůvoj – otec můj, odpůrce víry tvojí:

buď jemu vděk; on zmírnil lidu hněv.

Tvou mladistvou jsem litovala krev –

a již opomiň k blížnímu tu lásku moji.

Dej mi zříti v oko tvé

co do studně lásky mé;

jeho klid a blahomír

tiší ňadra, bouř a vír!

Netušen v osamělém

cit se budí v srdci mém;

cítím pláti víc a víc

svoji krev a svoji líc.

Myslí mi nakloněnou

blažila jsi duši mou,

dejž, bych hledem lásky tvé

blaho nabyl spásy své!

Rod a víra loučí nás;

důvěra ať náš je spás. –

Bůh pomozi v žalu sám,

než-li vzejde jitro nám.

Pro tebe na věky

žárem srdce plane,

tvojimi úsměvy

poušť se mění v ráj;

z tvých očí, milenko,

světlo nebes kane;

bez tebe svět by byl

pohrobní mi háj!

Pro tebe na věky

žárem srdce plane,

tvojimi úsměvy

poušť se mění v ráj;

miláčku, z očí tvých

blaženost mi kane:

bez tebe svět by byl

pohrobní mi háj!

Hle, tamo zář se blíží z noci číra!

Ach, velitelka má to, Drahomíra,

ku bohoslužbě spěchá sem –

a spatří-li po boku mém

tě, Milíne, pak bude po nás veta.

Ať Moranina ji pohltí děsná četa!