Jednání první. (Výstup III.)

Svatolípu – hle – a boží dol!

Umlkejte rozechvělé v ňadru hlasy,

plodíte mi strastiplný bol:

souzeny tu buďte příští moje časy!

Již déle nemohu ji nésti,

trýzeň v duši, o hade, stůj

a nerozrývej ňadro moje,

když se jedná o život můj –

o život slávy, jenž na trůně

svou rozkládá velemoc;

ať spásy výrok najdu v lůně

nebo věčné hrůzy noc!

Nejjasnější,

nejmocnější,

pane můj!

Volám k tobě

v žalu mdlobě,

při mně stůj!

Pověz, bohu,

zda-li mohu

dlouho žít?

trůnu slávy

bez obavy

mocna být!?

Tvá než vlastní proti tobě

zbujná rozeplane krev,

vyjeví se přání tobě –

než tě shltí noci hněv!

Proti mně než vlastní moje

bujná rozeplane krev,

vyjeví se přání moje –

pak mne – shltí – noci hněv!?

Vrženy jsou kostky mé,

zbavím já se strasti zlé!

Mým jenž bohům se neklaní,

naučení matky haní,

starší – není synem mým;

moci, nebezpečí všeho –

nebudu se báti jeho – – ach –

Václava se pozbavím!

Smrtelným dechem kdo ti schráně

mrazí, kněžno, v lůnu páně?

Ach – vrženy jsou kostky mé,

o jasný bože, z vůle tvé!

Nech zaplesá národ milý,

v boji pro svou kněžnu čilý –

své u víře věrný dav;

nad ním nechať zavladaří,

zhoubu vlasti mečem zmaří,

jaré kníže Boleslav!

Nechť zaplesá národ milý

v boji pro svou kněžnu čilý atd.