Jednání třetí. (Výstup I.)

Ať chvála, čest a vítězosláva

zazněje trůnu Boleslava

po celé vlasti, po Čechách,

a jeho orlice ať skvělojasná

se jako hvězda skvěje čarokrásná

a svítá po všech dědinách.

Živ zda miláček je můj

se táže duše má,

smutek srdce strašlivě

mi želem probodá.

Vítán buď mi, synu můj,

z boje, kde ti zkvětla sláva.

Zasloužený ti podává

matka vavřín. – Pohled svůj

povyjasni, reku, kníže!

V odměnu za války tíže

přestol otců svých si měj –

sám na trůně zasedej!

Své štěstí bůh posílá sám;

již obrať svoje líce k nám:

na trůn svých otců dosedej

a v míru slávy požívej!

K vladařskému nastolení,

národe můj, bez prodlení

spěju, an jsem dokonal

boj, co bratrem zplamenal.

Asika jsem zuřivého

voje Oty potřeného

navždy branně pokořil, –

pýchu cizou rozbořil.

Panství svoje až ku Matru,

mezi Důnajem až k Tatru

rozešířím mocí svou.

Slyš, můj lide, vůli mou:

samopánem své koruny

nastolím se na své trůny,

jako kníže váš a pán

svých od národů uznán. –

Nuže tedy slib mi dejte,

poslušenství přísahejte!

Samopánem své koruny

dostup, pane, na své trůny,

jako kníže náš a pán

svých od věrných milován.

Jenom tebe uznáváme

za pána svého

jediného:

poslušnost ti přisaháme!