Jednání třetí. (Výstup II.)

Hle, to pyšné počínání:

výhost matce dává syn,

rodinného upoutání

znovu trhá jeho čin!

Zklamaného radování

jasnou kněžnu jímá žal,

hle, jak bledne v umdlévání,

že jí kníže výhost dal.

Neštěstí to poznové

sesílají bohové;

jeví hněv a jeví zlost –

učiň, paní, jim za dost!

Mluv, jak smířiti je mám?

ráda všecko vykonám!

Splň, co ústo slíbilo

křesťanu, kdy hrozilo:

nechať vězeň v žertvu dán,

bohům je obětován!!

Bohům nikdy jsem nelhala;

velebím jich velkomoc.

Chci by žertva jim se dala

vděčně za jejich pomoc.

Hned ať křesťan zrádný padne

za nás všecky v žertvě ladné,

jak to káže jasný duch,

by se smířil války bůh.

Krve proud mi v ňadru chladne

bez Milína srdce vadne:

on je poklid můj a ruch;

zda mi ho navrátí bůh!?