Jednání třetí. (Výstup III.)

O zůstaň, zůstaň!

Ach, můj milý otče, drahý,

zapuď zlobu hněvivou,

k ňadru přiviň dceru svoji

stejným bolem sklíčenou!

K otcovským tě prsoum vina

žehnám dceru jedinou,

spěchám však, abych hned splnil

službu mi uloženou.

Mluv, co proč se strachuješ?

Život čí obětuješ –

pověz, pověz, otče můj!

Zbojníka nic nelituj!

Žertva bohu nutna jest:

křesťana, tu netvoru,

za to, že nám odporu

klad, zastihne trest!

Pověz, otče předrahý –

kdo zajatec je neblahý?

Milín!

Ha!

Zděšena

výrokem

hle dcera šílená

za lotra plápolá;

šalba tě,

plode můj,

ve zkázu pojímá:

a hřích je litost tvá!

Ach, zlá tě otče obklíčila

přeludu slepota.

Oh, kdyby jeho krev se lila –

to smrť by byla má!!

Života onť mého záře,

v které spása moje zkvětá;

s Milínem chci v potu tváře

snášet strasti toho světa!

Mírni, otče, hněvy své:

v Milínu je žítí mé!

S očí pryč, nevděčné dítě,

v lůně matky nežehnáno,

v hanebné jsi padlo sítě –

otcem budiž neuznáno!

Milín svolal boží hněv,

svou vyleje za to krev.

O raděj vezmi dítě svoje

a krev vylévej spíše mou,

jen Milína chraň – blaho moje –

tě tvou zaklínám šedinou!

Tvůj pláč a všecky nářky tvoje

již neohluší duši mou,

byť zoufalosti celé roje

mi vlály nade šedinou.

Zde vůle je boží dlužno dbát;

ty sama ho máš obětovat.

Ach, otče, potěchy rač mi dát

a smilování své popřát!