JEDNÉ MALÉ MRTVÉ.

Tak byla jako poupě jara,

jež přestává být poupětem,

jak dítě, v němž krev mladá hárá,

však nebyla víc dítětem.

Již dlouhé šaty oblékala,

a s parasolem vždycky šla,

však tajně s loutkami si hrála

a Robinsona v slzách čtla.

A tu jsem zřel – před smrtí její

to na čtrnáct dní bylo as.

Ó, dítě, nevím, půvabněji

zda někomu se zjevila’s!

Na bílém čele prokmitaly

jí vábně žilky modravé,

a nebeským jí leskem hrály

ty oči dobré, zvědavé.

A kol té hlavy vlasy zlaté

tak sily půvab zářící,

jak gloriola jedné svaté

ve knížce její modlící.

Tak ležela tam klidně, tiše,

tak úsměvná a vážná tak,

jak z nadzemské již odkud’s říše

v zem bídnou upřela by zrak.

Jak přál jsem jí v té chvíli vřele,

by zdráva zase povstala,

však se znakem tím v očích, v čele,

kde bledá smrť ji líbala.

By modré žilky prokmitaly

v tom čele, plném lilií,

jež zlaté vlasy oblétaly

té svaté rovny glorií,

by zůstal pohled nebeský jí,

ten úsměvný a vážný tak,

jak když jdouc k nebi, zemi míjí,

a přec k ní upírá svůj zrak...