JEDNÉ Z ŽEN

Nepřejte si mého srdce,

jsou v něm květy potměšilé,

a z ran jeho otevřených

hnilobný puch ven se lije.

Nepřejte si mojí hlavy,

časem to v ní zaburácí,

do bělá se rozžhavuje

a pak taje v měkkém pláči.

Netažte se na mé tělo,

jeho nohy kopat znají,

jeho ruce škrtit chtějí,

ty vás nikdy nepohladí.