JEDNÉ ŽENĚ.

Než s ní jsem setkal se, já k ženám pohrdání

a nedůvěru měl. Leč ústa její malá

tak duší splynutí mi věčné líčit znala,

že, zahanben, jsem v prach klad hlavu za pokání.

A došlo k rozchodu. Však věrou stavě na ní,

že na rok alespoň si vdovský závoj stkala,

jsem doufal. Trpě sám zlá muka nebývalá,

já mněl, že stejný žal i její srdce raní.

Ó, blázne, ženským jenž jsi svésti dal se hlasem

Dnes měsíc uplynul, co psala mi: „Já tvá jsem!“

a nový milenec již v ironickém chechtu

se po mně dívaje, jí červeň vehnal k hlavě.

Čím věčnost u žen je, vím nyní: tolik právě,

než čerstvý karmín jim se smyje s něžných nehtů.